Povídka: Dnes ne

24. října 2017 v 12:29 | Monča |  Povídky, básničky a tomu podobné
Ahoj. Jsem Verča. Je mi 20 let. Před rokem jsem dokončila školu. Už od třeťáku bydlím s přítelem. Máme 4 letý vztah. Všechno nám klapalo. Než jsem zjistila, že jsem nemocná. Nechápala jsem, co se se mnou stalo. Najednou ze mě bylo monstrum. Odporné monstrum co se sebou neumí žít a bojí se sám sebe.
Vše to začalo nevinně. Měla jsem skvělé známky, super přátele, úžasnou rodinu. Nikdy by mě ani nenapadlo, že je něco v nepořádku. Jo, občasné hádky se našly, ale to prostě ke vztahu patří. Pracovala jsem jako sekretářka v jedné solidní firmě. Posledních pár měsíců jsem byla dost ospalá, neměla jsem na nic náladu. Byla jsem napjatá jak struna. Občas opravdu nepříjemně. Přítel se snažil mě podporovat, rozveselovat, ale i on toho už měl ze mě dost a tak hádky narůstaly.
Jedno odpoledne jsem přišla domů a ani jsem se necítila nejlíp. Umyla jsem nádobí a šla vařit. Přítel byl na počítači, pak jel na chvíli za kámošem a pak nějakou kámoškou. Snažila jsem se být v pohodě, ale přijel až za půl hodiny a při tom měl být zpátky za 5 minut. Vztek ve mně narůstal a já se snažila všechno potlačit. Asi poslední kapka přišla, když jsem krájela cibuli a řízla jsem se. Najednou se ve mně něco zlomilo. Už to nešlo vydržet. Přítele jsem nesnášela. Hrozně jsme se začali hádat. Kvůli 1 holce, která je šíleně ošklivá, hloupá a vlastně bych měla být v klidu. Ale nebyla. Začali jsme si ošklivě nadávat. Přítel to nevydržel a řekl, že už toho má dost a že se mnou nechce nic mít. Je konec. Podlomily se mi nohy. Nemohla jsem přestat brečet. Co jsem to udělala? Vážně jsem to dohnala až tak do extrému? V hlavě jsem měla neskutečný guláš. Co dál? Můžu vůbec žít? Nijak se mi nechtělo. Cítila jsem se jak největší monstrum. Nesnášela jsem se. Jít nebylo kam. Na 10 minut jsem byla venku, ale moc to nepomohlo. Neměla jsem kam jít, co dělat, nevěděla jsem nic. Byla jsem zlomená. Za všechno si můžu sama. Začala jsem šílit kvůli blbosti. S těmito pocity jsem musela jít do postele. Fyzicky jsem byla v pořádku. Psychicky jsem se chtěla jít zabít. Ne proto, že bych se litovala, ale za to, co jsem udělala tomu nejúžasnějšímu klukovi na světě. Klukovi, co se o mě staral, co mi vždy věřil a jako jediný tu pro mě byl. V noci jsem ucítila kolem sebe ruku. Lehnul si vedle mě a objal mě. Trochu jsem se přitulila, ale bolelo mě šíleně břicho.
Druhý den ráno se mi vše honilo hlavou. Co bude dál? Má to cenu. Podívala jsem se na toho úžasnýho spícího broučka a věděla, že takhle to dál nejde. Miluji ho z celého srdce, ale musím mu přestat ubližovat. On má na víc.
Odjela jsem do práce jako by nic. Ale do práce jsem nedojela. To, co se stalo, mě zahnalo do ústavu pro psychicky nemocné. Zde mi diagnostikovali těžké deprese a panické záchvaty. Dlabu prášky proti úzkostem, depresím a je mi celkem fajn. Mám za sebou 3 týdny terapie. A víte co? Když se to přítel dozvěděl, tak za mnou okamžitě přijel. S pugetem růží, bonboniérou a prstýnkem. Jo, taky jsem koukala jak spadlá z višně. Ten prstýnek je příslib toho, že všechno bude lepší, že až mě za 2 týdny pustí, tak budeme spolu ať se děje co se děje. Ano, pořád se bojím sama sebe, že se to zase vymkne kontrole, ale pracuju na tom. Všechno se zvládne.



Povídka Dnes ne od Monči
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 24. října 2017 v 14:15 | Reagovat

Ten závěr je krásný, a Verčin přítel je opravdu úžasný ♥

2 hrachajdice hrachajdice | Web | 24. října 2017 v 14:16 | Reagovat

Všechno bude zase dobrý , držím pěsti :)

3 Mončí Mončí | 25. října 2017 v 9:56 | Reagovat

[1]: díky, však je to jen povídka, tak to musí být dobré :)

[2]: díky :) ale je to opravdu jen povídka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama