Jak mě pohltila Hudba

11. srpna 2017 v 13:11 | Monča |  Úvahy a různé myšlenky
Dneska mám nostalgickou náladu. A proto bych vám ráda napsala, jak jsem se stala milovnicí hudby, psaní a rozhovorů.
Když běžela první řada československé Superstar, tak jsem se úplně zbláznila do Mira Šmajdy. Spíš než do něj, do hudby co zpíval. Do rocku. Bylo mi 14 let. Šla jsem na svůj prvním koncert (s mamkou), všechno super. O rok později jsem bohužel skončila v nemocnici s parézou lícního nervu. Zrovna v době, kdy Miro vydával nové písničky. Naštěstí jsem byla v kontaktu s nejúžasnější, nejtalentovanější a nejmilejší slečnou, kterou jsem mohla potkat - jednalo se o Martinku Zelenkovou. Starala se o fanklub Rosemaid, a když jsem jí poprosila, jestli by mi mohla poslat odkaz na nové písničky, že za chvíli odjíždím do nemocnice, s chutí mi vše poslala. Úplně mě zachránila, abych v nemocnici neumřela nudou. Od té doby jsme byly v kontaktu. Byla mi vzorem, protože se pohybovala v hudebním světě, pomáhala kapelám a strašně se mi líbilo, co dělá. To byl můj první větší kontakt s tímhle světem. Cítila jsem, že mě to bude bavit a že tam taky chci patřit.
V 16 jsme s kámoškou založily blog. Nejdřív to byla taková ta holčičí blbost (a ona to tak i brala, proto brzy skončila). Ale mě to začalo hodně bavit. Přišel první rozhovor, první článek. Všechno dopadlo dobře. Byla jsem nadšená. A pokračovala jsem. Každý měsíc minimálně 1 na koncertě. Rozšiřovala jsem si obzory. Rodiče mě naštěstí podporovali. Přátelé tu byli vždy pro mě, pomáhali mi. Do teď tu podporu mám. Jsem za ní neskutečně vděčná.
Byla to změna. Ani na základce, ani na střední mě lidi nebrali. Přišli mi zvláštní (až na výjimky). Byl to kontrast. Lidi na koncertech vždy milí, usměvaví, ochotní, vstřícní a ve škole jsem byla neviditelná. Nevadilo mi to.
Další rozhovory už byli jen lepší. Neměla jsem takovou trému, dobře jsem se připravovala. Na koncerty jsme chodily, většinou, stejná banda holek. Když ne, potkala jsem nové kámošky. To jsem si už ujížděla na punku. Koblížci, Cookies, Last Time. S jejich písničkama jsem přežila základku. Na střední jsem jezdila zase o něco více na koncerty. I festivaly. Kapel přibývalo. Vždy bylo o čem psát. A tak jsem se nějak dostala k tomu, že jsem psala pro Help Music. Byl to můj největší úspěch. Byla jsem nadšená. Splnil se mi sen.
Jenže maturita se blížila, stres a nároky na studium se zvyšovali. Psaní bohužel šlo stranou. Už jsem nemohla být na koncertech od začátku až do konce. A psát o půlce kapel z večera, to mi přišlo nespravedlivé.
V loni se mi stala hezká příhoda, která mě staršně potěšila. Byla jsem na kocnertě Simple Plan. Bavila jsem se tam s parotu moraváků kde byla i moje kamarádka. Najednou jedna holčina z té skupinky na mě:"ty jsi Monča že jo? Dělala si rozhovor s Igorem Belajem s Cookies na Natrucu. Tý jo super rozhovory". Prostě ěm poznala z videí. Udělalo mi to radost.
Teď, když se za tím tak ohlížím, dochází mi, jak šíleně mi vše chybí. Kolik srandy vždycky bylo. A když mi vyšel článek/videorozhovor, jak šíleně jsem byla šťastná. Od otázek po vydání to vždy byla náročná cesta. Byl to i stres. Hlavně to byla ovšem sranda. Chci se vrátit. A vrátím se! Už se na tom pracuje.
I když sny nevyjdou na poprvé, můžou vyjít na podruhé.

Monča
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martina Z. Martina Z. | 11. srpna 2017 v 13:36 | Reagovat

Je mi ctí, že jsem ti mohla být inspirací a ještě více mě těší, že si jdeš stále za svým snem! Držím ti palečky na tvé cestě a nepřestávej nikdy dělat to, co tě baví! :-)

2 Mončí Mončí | 11. srpna 2017 v 13:44 | Reagovat

[1]: děkuji, Martinko! Nebýt tebe, tak daleko bych se nedostala!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama