Srpen 2017

28. 8. 2017 odpoledne

28. srpna 2017 v 15:08 | Monča |  Den za dnem
Krásné pondělní odpoledne všem. Taky se vám tak chce spát? Mě šíleně moc. A to jsem o víkendu ani nic moc neudělala. Přítel mi v pátek podvečer odjel pryč (do teď jsem na něj naštvaná, že jsme nejeli někam spolu) s nějakejma kamarádíčkama. Vzal i Dexe, takže jsme s Miou zůstaly jen spolu. Depka byla velká, naštvání neustupovalo a tak jsem se dohodla s kámoškou Šárkou, že přijede na medovýho Jacka. Přijela chvilku po 20. hodině, vyvenčily jsme Miu a šly do Tesca pro dobrůtky. Pizza, brambůrky a sušenky + colu. Pak jsme jenom seděly, žraly, pily a čučely na komedie. Byl to strašně fajn holčičí večer. V sobotu přijel přítel docela brzo, asi kolem 15:00. Já do té doby stihla převlíknout postel, poklidit a vyprat 2 pračky. No, stejně jsme se nebavili a vlastně začali až večer. To jsme si došli do krámu pro jídlo, které jsme nakonec nejedli. Za to v neděli jsme ukuchtili takový kuřecí placičky se sýrem, jarní cibulkou a majonézou. Velmi chutné s bramborovým salátem.
Zítra a ve středu mám volno. Konečně jsem se dočkala a zítra jdu na Adios fest. Hurá. Od 10 jsem do Make up institutu jako modelka, oběd doma a večer do Vopice. Jsem ráda, že mi tam jezdí přímo bus. I když cesta domu bude mírně složitější :D. Ve středu jen odpočívat. Alespoň si vynahradím ten hnusnej víkend, co jsem měla.

Monča

23. 8. 2017 odpoledne

23. srpna 2017 v 15:23 | Monča |  Den za dnem
Ahoj, tak se po týdnu ozývám. Byla jsem nemocná, proto jsem byla mimo. Ani jsem nepsala. Jen ležela a pařila s přítelem GTA 5 na PS3. Je to super hra, dokonce mě i docela baví. Ale je hrozný, jak k tomu není čeština. Takže když chceme misi, tak video scény si pouštíme na youtube s českými titulky. Hrozně to kazí průběh hry. Jinak mi to začalo i jít. Konečně.
Opravdu jsem si odpočinula. Sice jsem u toho frkala, kašlala a nemohla mluvit, ale i tak to byla dobrá lenošárna. Měla jsem i vycházky. Na jedný odpolední se k nám přidala i moje kámoška Šárka. Byla jsem s psiskama. A Mie asi hráblo. Nejdřív se čmuchala s jedním štěňákem, malim bullem, a všechno supr, pak si šli i hrát a z ničeho nic Mia po tom miminku vyjela. Při tom se nic nedělo. Hafíčkovi se nic nestalo a Mia byla hodně potrestaná. Úplně jí přeskočilo. Musela ležet u lavičky a být v klidu. Po chvíli jsem jí pustila běhat. Kámoška Mie a Dexovi začala házet klacky. Jednou byl Dex rychlejší a to se madam vzteklá mohla zbláznit. Vystartovala po Dexovi. Už jsem toho měla plný zuby! Vyprášila jsem jí kožich. To už přehnala. Jenže když jsem si jí zvedla za obojek a zvedla jí hlavinu tak jsem zjistila, že jí teče z tlamy krev. A hodně. Naštěstí se jen kousla do spodku tlamy (patří jí to). Hned jsme šli domu, ošetřila jsem jí to (byla šikovná) a šla na místo. Od té doby mě ráno budí, je hodnější, furt se mazlí. Půjdeme na cvičák. Má moc energie a špatně si jí vybíjí. Předevčírem jsme jí tlamičku museli znova čistit. Nějak jí začala hnisat, takže další čištění. Teďka to snad už bude dobré. Hezky se jí rána zatáhla a už by měla dát pokoj.
Dnes se mi do práce opravdu nechtělo. Musela jsem vstávat a teď i pracovat a to jsem pořád rozleželá. Jo ještě jsem začala včera chodit na rehabilitace na tělocviky. Šíleně mě po tom bolí bederní páteř. Bylo opravdu komické ráno zvedat psům misky na žrádlo a zase jim je tam plný dát. Snad to zítra přejde.

Monča

14. 8. 2017 odpoledne

14. srpna 2017 v 13:50 | Monča |  Den za dnem
Tak ta moje páteční krizovka pokračuje. Nepomohl ani víkend (asi mám moc vysoké nároky). Už v pátek jsem se bavila s přítelem o možnosti, že se začnu živit psaním. Bez školy, bez pořádné praxe, no budu na to muset jít pomalu. Jsem ráda, že za mnou stojí a neříká, že si vymýšlím atd. Opravdu jsem přepracovaná. Klid je teď pro mě medikament č. 1 + psaní (samozřejmě).
No a tak jsme v sobotu vstávali až k obědu a celý den jen hráli Assasssina Black flag na ps3 (konečně mi to jde). Večer jsme si teda ještě objednali nákup přes internet. Zase něco nového, tak proč to nezkusit. Výsledek ušel. Z 6 tašek nám chyběla jen 1. Za zboží, které nedorazilo, jsme dostali peníze zpět. Docela mě to naštvalo. Měli jsme tam takový tiramisu zákusky a já se na ně tak těšila. Prý si o nich mám nechat zdát. Nehledě na tuhle nepříjemnost to nebylo až tak špatné. Pečivo vonělo, bylo měkké, ovoce a zelenina krásné. Na kvalitu toho, co přišlo, si nemůžu stěžovat.
V neděli jsem měla jít na Simple plan CZ fans sraz. Budík mi nezvonil (že bych ho zapomněla zapnout?), vstávala jsem v 9. Tak jsem všechno udělala a došla s hafama. Jenže mi napsala kámoška, že to nestíhá. Jet samotný se mi nechtělo + ta divná nálada. Tak jsem došla domu, převlíkla se do tepláků, dala prát prádlo, umyla nádobí, udělala snídani pro mě a přítele a opět jsme hráli Asassina.
Občas člověk potřebuje vypnout dýl jak na víkend, potřebuje dovolenou, oraz, odpočinek, klid. Já si asi nejvíc odpočinu 29. srpna na Adios festu s Wosou. Ještě přežít ty 2 týdny.

Monča

Jak mě pohltila Hudba

11. srpna 2017 v 13:11 | Monča |  Úvahy a různé myšlenky
Dneska mám nostalgickou náladu. A proto bych vám ráda napsala, jak jsem se stala milovnicí hudby, psaní a rozhovorů.
Když běžela první řada československé Superstar, tak jsem se úplně zbláznila do Mira Šmajdy. Spíš než do něj, do hudby co zpíval. Do rocku. Bylo mi 14 let. Šla jsem na svůj prvním koncert (s mamkou), všechno super. O rok později jsem bohužel skončila v nemocnici s parézou lícního nervu. Zrovna v době, kdy Miro vydával nové písničky. Naštěstí jsem byla v kontaktu s nejúžasnější, nejtalentovanější a nejmilejší slečnou, kterou jsem mohla potkat - jednalo se o Martinku Zelenkovou. Starala se o fanklub Rosemaid, a když jsem jí poprosila, jestli by mi mohla poslat odkaz na nové písničky, že za chvíli odjíždím do nemocnice, s chutí mi vše poslala. Úplně mě zachránila, abych v nemocnici neumřela nudou. Od té doby jsme byly v kontaktu. Byla mi vzorem, protože se pohybovala v hudebním světě, pomáhala kapelám a strašně se mi líbilo, co dělá. To byl můj první větší kontakt s tímhle světem. Cítila jsem, že mě to bude bavit a že tam taky chci patřit.
V 16 jsme s kámoškou založily blog. Nejdřív to byla taková ta holčičí blbost (a ona to tak i brala, proto brzy skončila). Ale mě to začalo hodně bavit. Přišel první rozhovor, první článek. Všechno dopadlo dobře. Byla jsem nadšená. A pokračovala jsem. Každý měsíc minimálně 1 na koncertě. Rozšiřovala jsem si obzory. Rodiče mě naštěstí podporovali. Přátelé tu byli vždy pro mě, pomáhali mi. Do teď tu podporu mám. Jsem za ní neskutečně vděčná.
Byla to změna. Ani na základce, ani na střední mě lidi nebrali. Přišli mi zvláštní (až na výjimky). Byl to kontrast. Lidi na koncertech vždy milí, usměvaví, ochotní, vstřícní a ve škole jsem byla neviditelná. Nevadilo mi to.
Další rozhovory už byli jen lepší. Neměla jsem takovou trému, dobře jsem se připravovala. Na koncerty jsme chodily, většinou, stejná banda holek. Když ne, potkala jsem nové kámošky. To jsem si už ujížděla na punku. Koblížci, Cookies, Last Time. S jejich písničkama jsem přežila základku. Na střední jsem jezdila zase o něco více na koncerty. I festivaly. Kapel přibývalo. Vždy bylo o čem psát. A tak jsem se nějak dostala k tomu, že jsem psala pro Help Music. Byl to můj největší úspěch. Byla jsem nadšená. Splnil se mi sen.
Jenže maturita se blížila, stres a nároky na studium se zvyšovali. Psaní bohužel šlo stranou. Už jsem nemohla být na koncertech od začátku až do konce. A psát o půlce kapel z večera, to mi přišlo nespravedlivé.
V loni se mi stala hezká příhoda, která mě staršně potěšila. Byla jsem na kocnertě Simple Plan. Bavila jsem se tam s parotu moraváků kde byla i moje kamarádka. Najednou jedna holčina z té skupinky na mě:"ty jsi Monča že jo? Dělala si rozhovor s Igorem Belajem s Cookies na Natrucu. Tý jo super rozhovory". Prostě ěm poznala z videí. Udělalo mi to radost.
Teď, když se za tím tak ohlížím, dochází mi, jak šíleně mi vše chybí. Kolik srandy vždycky bylo. A když mi vyšel článek/videorozhovor, jak šíleně jsem byla šťastná. Od otázek po vydání to vždy byla náročná cesta. Byl to i stres. Hlavně to byla ovšem sranda. Chci se vrátit. A vrátím se! Už se na tom pracuje.
I když sny nevyjdou na poprvé, můžou vyjít na podruhé.

Monča

Jsem malá, no a co?!

9. srpna 2017 v 14:46 | Monča
Každý, kdo mě zná osobně ví, že jsem moc nevyrostla. Myslím si, že 155 cm není sice hodně, ale mohla jsem skončit hůř. Jenže mě moje "výška" nevadí. Ba naopak, jsem ráda. Znám jednu holku a ta má 2 metry. Je to chudinka (když pominu, jak je zlá, namyšlená a upřímně řečeno příroda jí na kráse taky moc nenadělila), protože šacuje letadla, nemůže nosit podpatky, všechno jí je krátký (no ok to je možná schválně), má problém najít kluka a všichni na ní koukaj jak na sochu.
Co mi vadí? Asi nejvíc to, jak každý říká, že jsem roztomile malinká. Ale to by asi nebylo to nejhorší. Úplně mě dovádí k šílenství jak kluci (z koncertů, tam je to jiný, tam je každej hodnej) maj tendenci mě obejmout zvednout ze země. Nikdy nevím co s nohama a upřímně si připadám trapně, jelikož každý kouká, co se děje. A nákupy? Malá a krátkozraká, "úžasná" kombinace. Když nemám brýle, tak jsem slepá a nic nevidím, a když něco najdu tak tam nedosáhnu. Takže mám pravidlo: vždycky měj u sebe brýle a na velké nákupy chlapa. Občas některé věci, co potřebuji, jsou až v horních regálech a když se mnou nejde miláček, tak musím nahánět obsluhu. Další zdržování. Občas mi ne vadí, ale spíše mrzí, že, když někdo hledá hostetky, tak musí mít min. 170cm. Před 7 lety jsem byla na soutěži finále Miss Exynet. Původně mělo jít o miss tváře, takže výška nehrála roli. Prošla sjem konkurzem, absolvovala (a zaplatila samozřejmě) kurz chůze. Z toho mám nějaký certifikát a ani nevím, jestl je platný či co. Pak se rok nic nedělo a další rok jsem jela do Trenčína na superfinále. A kdo to nevyhrál? Ošklivý slovenky s výškou nad 175 cm. Všechno blondýny. Náhoda? Určitě ne. Mamka viděla, jak se rodiče dívek, které vyhrály, bavily s porotou. Takže můj sen být modelkou/fotomodelkou se tímto večerem definitivně rozpynul.
Abych nemluvila jen o negativech tak samozřejmě být malý má hromadu pozitiv. Určitě víc než těch negativ. Tak třeba všichni si myslí, jak jsem strašně roztomilá. To je fajn, jelikož jsou na mě všichni milí. Když s něčím potřebuji pomoc, stačí se jen hezky usmát a udělat psí oči. Ne, nezneužívám toho! Jeden kamarád z koncertů mi dokonce říká, že jsem jeho oblíbená malá žena. Což je strašně hezké. Dále se vejdu do malých prostor. Když chci uklidit za stolem, za lednicí atd. tak nemusím přestavovat celý byt. Jelikož jsem výrazně zhubla, tak můžu nosit hezčí oblečení. Spíš to oblečení na mě vypadá líp. No dobře, shánět mojí velikost je teď na nic, ale není to nejhorší. Boty. Můžu nosit boty, jaké chci. Nízký, vysoký, je to jedno. Chodila jsem s klukem, který má cca 190 cm (možná i víc) a taky to bylo v pohodě. Jasný, asi to vypadalo vtipně, ale ani jednomu to nevadilo. Můj současný princ má necelých 180 cm a to je úplně nejideálnější na světě. Jen mám pocit, že moc nemusí, když mám podpatky. Nosím min. 7 cm vysoký, takže pak mám skoro 165 cm a nejsem o moc menší než on.
Jsem ráda za výšku, jakou mám. Vysocí lidi to nechápou, občas si dělají srand, ale mne to nevadí. Každý máme něco.
Jo a triko:"I am not short I am a hobbit" mám samozřejmě taky! :D

Monča

5. 8. 2017 - Natáčení videoklipu!

7. srpna 2017 v 11:37 | Monča |  Den za dnem
V sobotu se mi naskytla příležitost být u natáčení videoklipu kapely Wosa ( http://bandzone.cz/wosa ). Tuhle bandu mám fakt moc ráda jak hudebně tak jako přátele. Bylo to opravdu skvělé odpoledne a klukům moc děkuji! Všechno jsem si napsala, co jsem si nenapsala, to si pamatuju. Velký článek z celého dne čekejte s vydáním videoklipu. Opravdu je na co se těšit. Prostě Wosa no ;)

Monča

Šílený pátek

4. srpna 2017 v 15:03 | Monča |  Úvahy a různé myšlenky
Je pátek, ale já mám blonďatý pátek. Ne, neobarvila jsem se. Jen už mi z toho horka a práce asi trošku šplouchá na maják. Ale jen decentně. Jak tak ten den běží tak jsem přišla na:
1) je opravdu dobré nosit pod kratší sukní legíny (když není největší pařák). Ona ta sukně docela lítá, když jste v práci a pod stolem máte větrák. Tímto děkuji své úžasné mamince, že mě naučila přemýšlet, co si beru na sebe s ohledem na počasí a kam jdu.
2) posílat dotazníky o své knize svým přátelům je na nic. Jasně, mám je ráda, jsou to mí nejbližší. Jenže když je znáte, tak znáte jejich odpovědi. Zdá se mi to neobjektivní. I když, kdo jako první to bude číst? No přece přátelé. Takže se jim to rozhodně líbit musí. Pak je tu také faktor, že to jsou přátelé, takže ať postava hraje na bicí či vyšívá dečky, i tak se jim to bude líbit, protože budou přemýšlet nad celkem a ne dataily.
3) kurň, já nevím, jak se taková kniha vydává! Sice je na to dost času, ale mám teď něco udělat? Koho oslovit? Upřímně celý týden mám plnou hlavu knížky, protože se rozjíždí fakt dobře. Nechci to nijak zkazit.
4) dokoukala jsem (opět) Superdrbnu a nevím, na co se koukat, aby mě to chytlo jako tenhle seriál.
5) ráno jsem opravovala počítač kolegyni. Restartovala ho a už se jí nezapnul. No mě stačilo ho jen vypnout na bedně a zase zapnout (děkuju Tony, že si mě naučil opravovat IT techniku :D ). Po obědě jsem zjistila že kávovar mi začal psát Empty tyres nebo tak něco. Tak jsem doplnila granule, nic. Vodu, nic. Vykašlala jsem se na to. Po chvíli mi to nedalo. Vzpomněla jsem si, že kolegyně říkala, že občas stačí vylít tác s vodou. Jenže ten mi nešel vyndat, ale šla mi vyndat celá spodní část kávovaru, kde mimo hromady vody byly i ty kávové usazeniny. Tak to jsem všechno vyčistila a kávovar opět funguje. Jelikož zaskakuju na recepci az kolegyni, tak si připadám jak účetní/recepční/it technik/opravář, Chci přidat za takovou těžkou práci :D

No za chvíli jedu do OC Nový Smíchov. Dělají tam nějakou foto akce. Mělo by se jednat o sestavení nějaké postavičky z fotek lidí. Tak uvidíme, třeba to bude zajímavé. Pak cesta domu za těmi mojimi 3 miláčky. Už se na ně těším.

Hezký víkend.

Monča

Změna?

3. srpna 2017 v 10:11 | Monča
Tak jo. Je jasný že to, co se stalo, už nezměním. Každý litujeme svých rozhodnutí. Udělali jsme malé i velké chyby. Právě tyhle chyby společně s úspěchy nás dostávají dál, až tam, kde momentálně jsme. Sama jsem si na začátku roku prošla ne zrovna hezkým obdobím. Bylo to hodně těžké. Ale zase mi to něco dalo. Samostatnost, nevzdávat se, vytrvat, jít do věcí po hlavě, nebát se. Vlastně od té doby, co jsem s přítelem, je vše těžší. Už nejde jen o mě. Pořád se učím brát ohledy na to, že jsme dva, že mám povinnosti, že musím hledat kompromisy a východiska v situacích, které jsou někdy i bolestivé a nepříjemné. Máme hezké i ošklivé chvilky. Zrovna nedávno jsem si položila po jedné velké hádce otázku: Kdybych mohla vrátit čas do doby, kdy jsme se s přítelem seznámili a dali se dohromady, šla bych do toho vztahu znova, když vím, co by mě čekalo? Překvapivě moje odpověď byla a je ano. Na druhou stranu, máme i ty hezké chvilky. Můj princ je opravdu princ. Dělá vše, co mi na očích vidí a snaží se. I přes ty všechny hádky, a že to se mnou fakt občas není lehký.
Tohle mě vedlo k myšlence, že každý si může za svoje štěstí i neštěstí. A já opravdu chci a potřebuju změnit život. Sice mám super přítele, ale ty hádky, napruženost a stres z práce, to mi prostě nedělalo dobře. Jediný, co mě vždy bavilo, bylo psaní. A tak jsem zase začala psát. Cítím se líp. Jsem míň ve stresu, víc se usmívám, mám lepší náladu. Začala jsem se víc soustředit na věci, co mě baví. Dostala jsem i nápad na knížku, který postupně realizuju a upřímně? Mám toho plnou hlavu, že i v práci mám problém se soustředit. Nejradši bych se tomu pořád věnovala.
Takže kdo říká, že nejde jen tak změnit život, tak jde. Jen to chce najít to, co máte rádi, co vás baví. Začít se tomu věnovat. Udělat si třeba nějaký plán. Jakmile se člověk rozptýlí, hned je mu líp. Nebo zkusit něco nového. Mamky kamarádka říká, že v životě se má zkusit vše (s mírou slušnosti, samozřejmě). Ta proč se trápit se životem, který se nám nelíbí a neudělat si ho hezčí?

Dotazník

2. srpna 2017 v 15:00 | Monča |  Úvahy a různé myšlenky
Jak už jsem se dnes zmínila, chystám se na psaní něčeho jako knížky. Byla bych moc vděčná, kdybyste mi pomohli s hlavní hrdinkou. Chci, aby se co nejvíce přiblížila potencionálním čtenářům. Je to otázka 2 minut. Pokud můžete, prosím, sdílejte i mezi své přátele, ať je počet dotázaných co nejvyšší. Pokud máte nějaké připomínky/nápady, určitě mě kontaktujte buď přes komentáře či zprávu autorovi.
Moc všem děkuji!

Odkaz:


2. 8. 2017 odpoledne

2. srpna 2017 v 12:39 | Monča |  Den za dnem
Konečně je středa. Tenhle týden mi prostě neutíká. Šílená vedra tomu taky nenapomáhají. V pondělí a včera to bylo dobré, jelikož jsem v kanceláři byla sama, tak jsem si od kolegyně, co tu není, půjčila větrák, který má za zády (a zároveň přede mnou, takže fouká na všechny až na mě). Alespoň trochu jsem se snažila to vedro zkrotit (nutno podotknout, že úspěšně). Jenže dneska už přišel kolega a větrák by měl foukat i na něj (přece nebudu zlá). Problém: vedro přetrvávalo, tak kolega s kolegyněmi přitáhli nějakou mobilní klimatizaci. Ta ovšem chladí jen přední část kanceláře a ne tu zadní. Moje tepelná apokalypsa nastává. Připadám si jako pečené kuře. Štěstí, že už nejsou taková vedra, jako včera. Měla bych to přežít (aspoň v to doufám).
Mia nám už 3. týden hárá. Půlku minulého týdne jsem si brala Dexe do práce, protože Mia měla "nejvoňavější týden". Naštěstí včera jsem přišla z práce a psi spolu a úplně v klidu leželi. Hafan ani nezapískal. Konečně Mišku můžu mít v pokoji, můžu si jí drbat a hrát si s ní, aniž by Dex brečel, pískal a fňukal (a že jsem z toho už málem zešílela). Je to super, jelikož minule malá hárala 2 měsíce, snad teď to bude kratší. Určitě už bude.
Dále jsem začala chodit na elektroléčbu na krční páteř, jelikož práce za počítačem není na záda ideální a já to dotáhla až na skoliózu. Teď jsem přišla z druhé procedury. Opravdu cítím, že mám ramena uvolněnější a je mi líp. Od půlky měsíce se mi k tomu připojí i cvičení. Takže mě čeká najít nějaké kurzy jógy a plavání. Nevíte někdo o něčem v Praze?
Taky jsem už dostala nápad na mou kreativní záležitost. Zkouším napsat příběh. Nevím, jak to bude dlouhé a pořádně nemám vymyšlenou zápletku. Postupně na tom pracuji. Zatím to vypadá nadějně. Už se moc těším. Určitě to bude dlouhodobější záležitost. Ale rozhodně než to dám celé dohromady, tak chci vydat pár povídek. Rozepíšu se tím, zjistím ohlasy. Kdybyste měli nějaké nápady, postřehy, co vás zajímá, o čem byste si chtěli přečíst, rozhodně napište, budu ráda :)

Tak zatím se mějte

Monča