Září 2016

Já jsem já

23. září 2016 v 14:49 | Monča
Vždycky jsem byla jiná než ostatní. Poslouchám punk, rock, metal atd. nechodím oblíkaná podle posledních trendů, make up mi nic neříká, chodím po koncertech a mí přátelé jsou prostě ti nejlepší paka. A ano na škole jsem to, samozřejmě, dostávala sežrat. Po čase jsem si zvykla a všichni mi byli ukradení.
Chvíli mi trvalo zjistit, kam vlastně patřím a vlastně do dnes občas pochybuju. Nejhorší bylo cca ve 14 - 16 letech zjistit, kdo jsou opravdoví přátelé. Měla jsem super kamarádku, ale po pár letech přátelství jí přeskočilo a začala být plná nenávisti, zlá až se se mnou přestala bavit. To hodně bolelo, protože těch zážitků, co jsme spolu zažily, bylo strašně moc.Naše koncertní parta a zároveň super kámošky, se pomalu rozpadla. Já najednou byla sama (naštěstí né dlouho). Po chvíli se objevila další kámoška a její kamarádi a přes toho jednoho kamaráda jsem poznala jednu z nejlepších kámošek Evičku. To teprv začala jízda. Punkový koncerty, spousta vylomenin a srandy. Bylo to neskutečný. Jenže pak se objevil přítel (nemyslím to zle, on je to nejlepší, co mě potkalo), a čím dýl jsme spolu, tím míň chodím na koncerty. Na jednu stranu mi to vadí, protože už netrávím tolik večerů s přáteli, na druhou stranu jsem strašně ráda s přítelem a ač to zní neuvěřitelně i pro mě, mám ráda ty večery, kdy si sedneme večer k filmu, čučíme a nic neděláme. Taková ta poklidná domácí atmosféra.
Jsem punkerka, rockerka, koncertní blázínek a zároveň i kliďas, co nade vše miluje svou rodinu a to včetně přítele a 2 hafíků.

Pitbull, staford - nejlepší přítel člověka!

9. září 2016 v 12:43 | Mončí |  Úvahy a různé myšlenky
Hodně lidí má rádo psy. Retrívry, labradory, ovčáky... Jsou to mazlové už od pohledu. Já mám doma 2 hafíky. Pejska Dextera a fenečku Miu. Dexí je americký stafordšírský teriér, jsou mu 3 roky, je bílý s černými fleky, takže vypadá jak kravička. Mia je pitbullka, je jí 18 měsíců a je bílá a prosvítají ji zrzavé a černé flíčky, které má na kůži.
Přítel si Dexe pořizoval hned pod odstavení a my se seznámili 2 měsíce na to, takže malýho znám už od miminka. Je to ten nejhodnější, nejempatičtější a nejkrásnější pes, co znám (má opravdu nádhernou hlavu). Všichni si ho hned zamilují. Je to mazel a kamarád jak s ostatníma 4 nohýma zvířátkama tak i s lidma.
Miu máme od jejich 14 měsíců. Zachránili jsme ji před útulkem. Když k nám přišla, neposlouchala. Její minulá panička ji nezvládala a bylo to znát. Chtělo to hodně práce, úsilí a pevný nervy aby se odnaučila, co nesměla dělat a naučila se pořádně poslouchat. Ale teď je z ní slečna hodná, co podává packu, chce se mazlit, každé ráno vstává se mnou a poslouchá. Taky je miloučká jak Dexík, taky hodná a kamarádská, jen živější a má moc vjemů, protože je ještě štěně no.
Proč Vám tohle popisuju? Tak především proto, že strašně moc lidí se pitbullů a stafordů bojí. Odsuzují je, myslí si, že to jsou nestvůry, že akorát koušou, jsou nevychovaní, zlí, útočí bezdůvodně na lidi atd. Ale to je lež!!! Všechno tohle do lidí cpou média. To noviny udělali z těhlech úžasnejch kamarádů nepřítele společnosti. Na druhou stranu, je jasný, že pokud je pán blb, tak psa nevychová a zkazí ho a jenom tím přikrmí naše milované "pravdomluvné" deníky a televize. Pes jako takový není zlý, nemá to zabudovaný v genech, že se narodí a hned na co první myslí je, že bude vraždit. To je blbost. Záleží na výchově. Tihle pejskové potřebují hodně lásky, trpělivosti, pevný nervy a nebát se prosadit si, kdo je tu pán (samozřejmě v nějakých slušných mezích). Ono ve finále jsou mnohem nebezpečnější malí psi, kteří pořád ňafou a jen co kolem nich projdete, vás napadnou (vlastní zkušenost).
Mám doma 2 úžasný bojový vemena. Jsou to úžasní kamarádi, zlatíčka, miminka, miláčkové. Nikdy bych ani jednoho nevyměnila.


Neboj se a nedej se

9. září 2016 v 11:55 | Monča
To se tak občas stane, že se člověk až bojí sám sebe. A já to mám taky. Ale ono je bát se a bát se. To první je super, to je člověk šťastnej a vymýšlí různý blbůstky, až se občas bojí, co vymyslí. Miluju takovýhle stavy. Přemýšlet nad nesmrtelností chrousta, jestli dřív byl kedluben nebo rajče atd. Těch zážitků mám mnoho a jsou super a většinou vzniknou tak nějak nechtěně. Stačí mít ty správný kamarády a pak to jde samo, když se člověk skvěle baví.
Na druhou stranu jsou i ty špatný. O těch se mi psát moc nechce, ale jsou taky a je to hodně špatný, když člověk zažívá něco tak otřesného, jako je bát se sám sebe. Ten pocit, když ani neví, co se s ním děje a proč jedná tak jak jedná. Ale i to patří k životu. Jednou jste nahoře, jednou dole. Pozitivní na tom je, že když jste dole, tak zákonitě musíte nahoru!
Vždycky to chce myslet pozitivně. Každý den si najít nějakou drobnost, která vám udělá radost. Čím víc radosti, tím víc šťastných myšlenek, tím více pozitivního v životě. Život je teď a i jedna malá radost dokáže zázrak. To nejdůležitější ovšem je: NIKDY SE NEVZDÁVEJ!!!